V zelených kamizolách: Stíny myslivců a jejich lovecká vášeň
Ve stinných lesích a na okraji polí, kde vábí vůně borového jehličí, potichu kráčeli myslivci. Oděni do svých tradičních zelených kamizol, ozbrojeni zbraněmi, které kdysi sloužily k ochraně úrody, dnes však měly jiný úkol – redukci přemnožených holubů. Slunce se odráželo v jejich očích, zatímco jejich kroky tlumila měkká půda podzimního lesa. Zbraně v rukou drželi pevně, jakoby jim byly prodloužením jejich vlastní síly. Někde hluboko v jejich nitru, ve skrytu duše, se rodila nečekaná vzrušení.
Když první salva střel zněla vzduchem, obloha se rozproudila. Holubi, kteří doposud klidně plachtili v oblacích, byli náhle zasaženi neviditelnými silami. Křídla třepotající v zoufalé snaze zůstat naživu ztratila svůj rytmus. Jeden po druhém, s elegancí i tragikou přírodního zákona, padali směrem k zemi, kde je čekal neúprosný konec. Šustění jejich pádů bylo něčím bolestně krásné, jako kdyby samotná příroda plakala nad každým zmařeným životem.
Na zem spadli s tlumeným dopadem. Našeptávali poslední prosby, křídla se stále chvěla v naději na záchranu. Ale myslivci, kteří přistupovali s pohledy pevnými jako kámen, dobíjeli tato malá stvoření klacky. Jeden prudký úder a ticho opět zavládlo. Země byla rudá a klidná.
Odstřel a lidská přirozenost: Morální dilema
Je snadné dívat se na myslivce s opovržením – vidíme je jako nelítostné tvory, kteří za účelem vlastního uspokojení ničí životy slabších. Ale je tomu skutečně tak? Když se člověk ponoří hlouběji do jejich nitra, objeví se temnější, ale zároveň lidštější stránka tohoto příběhu. Vzrušení, které tito muži zažívali během lovu, nešlo pouze o fyzický projev. Erekce, kterou někteří z nich zažili během této lovecké aktivity, byla více než jen reakcí těla – bylo to vypuštění energie, která by mohla být jinak použita destruktivně.
V dobách míru je myslivec ztracen. Bez válečných bubnů, které by burácely, a bez bitevních polí, kde by mohl naplnit svůj pud k boji, hledá jiný způsob, jak uspokojit svou agresivitu. Střílení holubů se tak stává jakýmsi rituálem, náhradním polem, kde může zpracovávat svou přirozenou touhu po konfliktu. Namísto toho, aby se tato potlačovaná energie projevila během válečných zločinů, v krutých činech proti jiným lidem, nachází své vyústění v tomto kontrolovaném prostředí.
Můžeme tedy říci, že tento akt je jakousi katarzí – ventilací tužeb, které by jinak mohly vést k mnohem horším činům. Je lepší, když myslivec v míru vystřelí na holuba, než aby v dobách války obrátil svou zbraň proti člověku. Tímto způsobem plní společenskou roli – udržuje svůj temperament pod kontrolou a přispívá k zachování míru, i když na úkor drobného ptactva.
Je to paradox, který se táhne po celá staletí: muž, který svou potřebu agresivity a dominance kanalizuje skrze lov, namísto toho, aby ji projevoval na bitevním poli. A tak holubi padají k zemi, jejich křídla se třepetají, a myslivci nalézají svůj klid v tichém praskotu ulovených životů.4o
